Dítě se začalo aktivně podílet na vytvoření podnětného prostředí pro miminko. Toto je zamýšlený hrací koutek, plně v montessori duchu.
Dneska jsem měla opravdu perný den.
Brzo ráno jsem vypravila dítě do školky a valila k zubařce.
Pak jsem prolézala knihkupectví a galanterie a posilňovala se chilli mexickou polívkou před kontrolou v porodnici.
Už mi zbývá jen velmi omezené množství povolených drog.
Asi jsem to s tím chilli krapet přehnala, protože mimino v břiše po nasazení monitorovacích tikajících bombiček kopalo tak, že tyto neustále sjížděly dolů a monitor se skoro nedal natočit. Monitorování tak zabralo poněkud více času, než je obvyklé, a monitorovací sestřička vypadala dost naštvaně. Nevím, zda své naštvání směřovala ke mně, k mému prenatálnímu dítěti či ke špatnému stavu monitorovací techniky. Po natočení nedokonalého záznamu mi bylo sděleno, nechť se usadím do čekárny a počkám, až si mě zavolá paní doktorka. Já řekla, že nevím, zda vůbec nějaké další vyšetření stihneme, protože jsem za 15 minut musela letět na autobus, abych vyzvedla první dítě ze školky. Sestřička mě děsně sprdla, jak jsem si to blbě naplánovala (podotýkám, že čas vyšetření mi byl striktně přidělen) a odeslala mě k paní doktorce protekčně na předbíhačku.
V ordinaci jsem už už začala zpod plandajících těhotenských gatí vykasávat revers, když mi paní doktorka řekla: "Dneska to bude rychlé, vy jste zdravá a vše je v pořádku, není důvod k žádným dalším vyšetřením a uvidíme se až u porodu." Jupí.
Poté jsem se rychle přemístila do školky. Zde si mě úča s velmi vážným a ustaraným výrazem vzala stranou s tím, že mi musí něco důležitého sdělit. Z toho jak se tvářila jsem nabyla dojmu, že mé dítě přinejmenším vystřílelo samopalem půl školky. Pančelka mi hrobovým hlasem sdělila, že děcko snědlo velmi malé množství hrachové kaše, poté sežralo tři kusy chleba, zapilo to čajem a následně se napřímilo a hlasitě si GRGNULO. Od zahájení školní docházky si údajně takto nekultivovaně odříhlo již podruhé. Paní učitelka se mě starostlivě zeptala, zda dítko trpí nějakými zažívacími obtížemi. Měla jsem co dělat, abych se nezačla řehtat. Paní učitelce jsem slíbila, že celou věc doma prošetříme a uvedeme do společensky únosného stavu. Děcku jsem pak doma řekla, ať si grgá doma jak chce, ale ve školce před účou raděj ne.
Na zpáteční cestě ze školky si mě odchytla jedna matka, která má stejně staré děcko a bydlí na stejné ulici. Ke stejně starému děcku má ještě malé mimino. Začala mi barvitě popisovat nevýhody koexistence dvou malých děcek a vysvětlovat mi, jak se u nás doma vše brzy změní k horšímu a jak si mám užívat poslední dny relativního klidu. Potom začala pomlouvat svého nešikovného manžela, kterej je prej děsně línej a neschopnej a nemá u děcek žádnou autoritu, no prostě takové vtělení mě a Riparda do jedné osoby. Já jsem jí řekla, že my jsme s manželem líní a neschopní oba, takže si aspoň nekonkurujeme a máme klid. A že jak to budem dělat se dvěma děckama fakt vůbec netuším. Paní mi pak ještě sdělila další optimistickou vizi, a to že budu muset být s miminem celé šestinedělí doma, aby se "něco nepřihodilo". O dodržování šestinedělí jsem již slyšela z více stran. Vždy jsem si naivně myslela, že to znamená pouhou sexuální abstinenci, aby se jisté součástky mohly v poklidu uvést do původního stavu. V poslední době zjišťuji, že dodržování šestinedělí znamená, že po celých šest týdnů nevystrčíte čumák z domu a nepřijmete jedinou návštěvu.
To bude bájo. Pro každý případ jsem se vybavila knihami a velkým množstvím háčkovací příze. Na to mi sdílná paní řekla, že prý už nikdy nepřečtu jedinou knihu.
Každopádně vždy je tu únikový plán v podobě psychiny, kde nabízejí 14 denní ergoterapeutické tvůrčí dílny.
Žádné komentáře:
Okomentovat