Tudle Ripard otevřel kuchyňskou skříňku pod umyvadlem a děsně se divil, že tam panuje čistota, řád a nejsou tam žádní pavouci.
Po otevření této tajemné komnaty totiž obvykle následovalo bombardování kácejícími se předměty.
Když jsem posléze kriticky zhodnotila stav celé kuchyně tváří v tvář hrozícímu vánočnímu úklidu, došla jsem k uspokojivému závěru, že jsem se v této místnosti skutečně přiblížila zenové dokonalosti. Takové dokonalosti, která žádný vánoční úklid nepotřebuje!
Přesně vím, kde co najdu, vše má svůj pevně daný řád a účel a každá věc má svůj domov.
A kořenky jsou srovnané dle abecedy.
Po šatní skříni je tedy kuchyň dalším zcela funkčním prostorem.
Zorganizovaná kuchyň se nezrodila jen tak přes noc.
Ve všech úklidových a bydlících literaturách je kuchyň metaforizována jako srdce domova.
Souvislost se srdcem je tu zcela zřejmá, jelikož se jedná o místnost velmi pulsující, rytmicky a plnokapacitně využívanou. Naše kuchyň toho musí snést opravdu hodně, od soustředěné přípravy créme brulée až po frustrující zapatlávání kuchyňského okna jogurtem.
Nicméně srdce našeho domova donedávna připomínalo spíš bizár bazár.
Bývalo to místo, kde se nacházely nejrůznější cetky, potraviny pochybného původu, kvality i data spotřeby, zázračné potravinové doplňky a léky s expirací na přelomu milénia, naprosto nesourodá sbírka příborů čítající čínské hůlky, párátka a podivná napichovátka a tak bych mohla pokračovat velmi dlouho.
Prvním veledůležitým krokem bylo pořízení nové kuchyňské linky. Neměla jsem žádné ambice ani kapacitu chytračit a proto jsem návrh nechala na organizačně i technicky nadanější designérce z kuchyňského studia. Jako největší protibordelová vychytávka se osvědčily kuchyňské skříňky sahající až ke stropu a na panelákové poměry obrovský jídlení stůl, který schoval i radiátor. S paní designérkou jsme se shodly i na (nepraktické) obkladové mozaice, kterou miluju.
Během "zabydlování" se mi podařilo novou kuchyňskou linku zakrámovat od podlahy až po strop. Naštěstí i s tím se dalo něco udělat!
Krámy jsem vyhazovala na etapy a než jsem dosáhla současného nadmíru uspokojivého stavu, zopakovala jsem si vyhazovací kolečko alespoň třikrát.
V první řadě přišlo nemilosrdné vyhození všech
cetek. Cetky okupovaly okenní parapet, otevřené police i uzavřené police. Jednalo se zejména o milé upomínkové předměty, dárky, nejrůznější výrobky od příbuzných a jejich dětí, kamínky a mušle. Vyházela jsem všechno až na pár věcí, které jsou kromě cetkovitosti i funkční, případně které mají nějakou estetickou či uměleckou hodnotu.
Dál jsem zjistila, že naše kuchyň ukrývá docela úctyhodnou sbírku
kradených předmětů a předmětů, které jsme někde sebrali, že by se jako
mohly hodit. Krýgly, reklamní skleničky, vidličky z menzy, umělé příbory, čínské hůlky, hotelové marmeládíčky, medíčky, cukříčky, miniaturní balení soli, sojovky...
Nad fenoménem kradených předmětů jsem se musela zamyslet hlouběji. Patrně se jedná o stereotypizovaný zvyk osob ze zemí, jež prošly zásadními obdobím nedostatku. Docela úctyhodná sbírka nasháněného a nakradeného se vyskytuje jak u mých rodičů a prarodičů, tak u mé tchýně. Potřeba sbírat, shánět, bufetit ze hřbitovní popelnice či rovnou krást věci tak zcela zásadně souvisí s vytvářením nepotřebných zásob, krámů a bince.
Vyhodila jsem například čtyři lahve sterilovaných kapiových řezů, které svému státnímu podniku před odchodem na penzi ukradl můj tatík a daroval mi je k Vánocům poté, co expirovaly.
Kapie byly prošlé přesně šest let.
Podle tatíka se na nich prý nemá co zkazit. Tomu uvěřila i má sestra, která mi svěřila recept na "výbornou kapiovou pomazánku". Pomazánku servírovala svým hostům o Silvestru. "Potřebuješ jen ty kapiový řezy, jinak máš všechno doma!" Když jsem se jí s neblahým tušením zeptala, kde ty kapiový řezy vzala, zjistila jsem, že tatík tímto velkolepým darem obdaroval i ji.
Každopádně krást další předměty jsem všem členům své domácnosti přísně zatrhla poukazujíc na trapnou kapiovou historku a obrovský pytel cinkajících krýglů, ze který by se nemusel stydět ani Santa. Zmiňuji nepochybně i etickou stránku celé věci. Fenomén shánlivosti je sice východoevropský folkloristický prvek, ale je třeba se trochu pohnout dál.
Když to shrnu, vyhodila jsem všechno
hnusné,
nevyužíváné, vše, co jsme měli jen kvůli "
mohlo by se hodit", vše
vyšlé z módy (ano i domácí potřeby podléhají módě), vše, co jsem měla
duplicitně, vše
expirované (bez ohledu na pořizovací cenu a zázračné účinky).
Zredukovala jsem výrazně počet nožů (nyní vlastním čtyři kusy) a místo spousty příborů pořídila jednu vkusnou sadu a zbytek věnovala do Ripardova státního i nestátního zaměstnání. Vyházela jsem všechny
čaje, který nikomu nechutnaly, podivné lahve těžko identifikovatelného
alkoholu, dále
staré utěrky a ubrusy. Hrnky jsme taky značně protřídili. Momentálně uchováváme jen ty z malých místních či chráněných dílen. Pokud se rozfláknou, což se stává nezřídka, bereme to jako milou příležitost podpořit nákupem onu chráněnou či lokální dílnu.
Se všemi krámy jsem se zbavila i stresující snahy je zužitkovat, využít či recyklovat.
Nicméně vyházení krámů je pouhé (a zábavnější) zahájení celého organizačního procesu. Méně zábavná část je uchování pořádku na věčné časy. Se dvěma malými dětmi a jejich neutuchajícím objevováním kulinárního světa všemi smysly se jedná o tréning systematizace ve ztížených podmínkách.
Důležité je zlikvidovat veškerý bordel bezprostředně po vaření a před spaním vše poklidit a nenechávat si nic na ráno.
Abych si ráno mohla dát kafe u čistého stolu.
A mít
FlyLadyovsky čistý dřez.
A utírat upatlané dětské židličky častěji, než o vánočním úklidu.
A flusance na sporáku odstranit dřív, než zkamení.
A nenechávat přechodný bordel na exponovaném kuchyňském stole.
Neříkám, že to není práce či fuška, ale velmi osvobozující je fakt, že na pozadí fungujícího systému je to opravdu
jen práce, kterou prostě v potřebném intervalu vykonám a mám hotovo.
Nedostávám se do koloběhu frustrace, malomyslnosti ani víkendových či vánočních úklidů.